Fenomén, který i na našem území zažil lepší časy, má dnes dobré jméno spíše v cizině. Jsou místa, kde jsou dokonce družstva čím dál populárnější. Prestiž družstevnictví zničil komunistický režim a dorazily ji krachy kampeliček v 90. letech.
Kdyby snad mělo padnout euro, 1250 obyvatel vesnice Langenegg na západě Rakouska by to skoro nepoznalo. Čtyři pětiny všech transakcí tam totiž uskutečňují ve vlastní měně, tzv. talentech. V Langeneggu je zavedli v roce 2008, kdy i do alpských údolí zasáhla světová finanční krize. Hlavní myšlenkou bylo vytvořit životaschopnou místní ekonomiku, která bude co nejméně zranitelná jevy probíhajícími třeba na druhém konci zeměkoule.
Funguje to tak, že zájemce vymění určitý obnos eur za talenty (kurz 1 : 1), s nimiž pak platí v místním družstevním obchodě se slevou tři procenta nebo u dalších patnácti subjektů, které jsou v systému registrovány. Ačkoli na počátku byli mnozí skeptičtí, dnes na vlastní platidlo nedají dopustit.
“Suma, která díky lokálnímu platidlu zůstává v obci, rok od roku stoupá, loni činila 880 tisíc eur,” pochvaluje si Gernot Jochum-Müller, předseda družstva Allmenda, které talenty vydává. Družstvo kromě zmíněného obchodu provozuje i včelařství, staví z prostředků svých členů solární elektrárny a nakupuje elektromobily ke sdílenému používání.
Podobných příkladů najdeme po celém světě spousty. V Německu je dnes aktivních 7600 družstev, o 400 víc než před deseti lety. Operují prakticky ve všech oblastech ekonomiky – od malých komunitních projektů až po velké firmy s mnohamiliardovými obraty. Co je pozoruhodné, nejvíc jich přibývá v expandujících oborech, jako jsou IT technologie, obnovitelné zdroje energie nebo zdravotnické a poradenské služby. Namátkou: IT firma Datev, která prodává software pro daňové poradce, auditory, advokáty a firmy v sedmi zemích včetně Česka, je družstvo se 40 tisíci členy. Stejnou právní formu má i firma Denic, spravující 16 milionů internetových adres s koncovkou “de”. Specifickou kapitolou je tzv. sdílená ekonomika, která je na družstevním principu postavena.
Hlavní důvod tohoto boomu vysvětluje Theresia Theurlová z univerzity v Münsteru měnící se společenskou atmosférou: “Stále více se dnes skloňují pojmy jako ekonomická demokracie, sociální spravedlnost, ekologická udržitelnost, lokální ekonomika – a tomu nejlépe odpovídá družstevní model,” říká ekonomka.
Na počátku byl Raiffeisen
Historie družstevnictví se začala psát v polovině 19. století, kdy industrializace měnila svět – ale ne všude k lepšímu. Vesnice Weyerbusch v Porýní patřila k těm, na které společenské změny dopadly obzvlášť tvrdě. Po katastrofální neúrodě roku 1846 sevřela venkov bída, ceny potravin vylétly do astronomických výšek. Starostovi Friedrichu Wilhelmu Raiffeisenovi připadl úkol rozdělit mezi obyvatele státní příděl obilí, ale mnozí ho neměli čím zaplatit. Starosta proto založil solidární “chlebový spolek”, jehož bohatší členové zaplatili obilí těm chudším. Ti tak mohli zasít az příští úrody dluh zaplatit.
Raiffeisen po této zkušenosti přišel s myšlenkou úvěrové pokladny, jejíž členové si za přijatelný úrok půjčovali na osivo a zemědělské stroje, které byly tehdy dostupné jen pro zámožné sedláky. Hlavní rozdíl oproti klasické bance byl v tom, že družstvu záleželo na prosperitě všech členů víc než na ziskovosti jednotlivé transakce. Ai přes nutné nezdary se družstevní bankovnictví rychle rozšířilo po celé Evropě.
Z dlouhodobého hlediska je dokonce prokázáno, že družstevní banky odolávají vnějším ekonomickým otřesům lépe než ty, vlastněné akcionáři a řízené najatými manažery. Podle Theresie Theuerlové se to potvrdilo i během finanční krize na konci minulé dekády, kdy družstevní záložny zaznamenávaly vyšší nárůst vkladů než banky. “Družstva se téměř nikdy nepouštějí do spekulativních transakcí, není to zkrátka jejich filozofie. Jejich manažeři nejsou placeni podle toho, kolik vydělali zisku, ale podle toho, nakolik jsou vklady jednotlivých členů v bezpečí.”
Družstva bankrotují málo
Princip družstva spočívá v tom, že jeho členové dají dohromady určitou sumu peněz a rovným dílem hlasují o tom, co se s těmito penězi stane – na rozdíl od akciové společnosti, kde se síla hlasovacího práva odvíjí od počtu držených akcií. Jelikož většina družstevníků jsou v ekonomických otázkách naprostí laici, nařizují zákony v mnoha zemích (v Česku nikoliv), že každé družstvo podléhá místně příslušnému nezávislému kontrolnímu orgánu. Ten má například v Německu za úkol nejen dohlížet na hospodaření družstva, ale i vzdělávat jeho volené i řadové členy a poskytovat jim právní podporu. V Německu takto funguje 12 družstevních akademií, které ročně uskuteční na 1500 odborných seminářů s celkovou účastí 19 tisíc družstevníků.
Přesto se stává, že některé družstvo zbankrotuje, jak se to stalo loni např. v Hesensku. Obyvatelé jedné vesnice se složili na bioplynovou stanici, projekt se ale ukázal být dražší, než se předpokládalo, a družstvo muselo vyhlásit insolvenci. Takových případů je však podle Theurlové naprosté minimum.
V Česku bylo – a není
Družstva psala své slavné kapitoly i na našem území. Slovo “kampeličky” zná dodnes každý, i když jejich zlatou éru už nepamatují ani ti nejstarší. Družstevní záložny, přezdívané podle jejich propagátora z 19. století Františka Kampelíka, dosáhly svého vrcholu před první světovou válkou, kdy jich bylo v českých zemích na pět tisíc. V meziválečném Československu hrála družstva významnou roli hlavně v zemědělství a zpracovatelském průmyslu. Prestiž družstevnictví však zničil komunistický režim a dorazily ji krachy kampeliček v 90. letech, takže družstva si dnes většina lidí spojí nanejvýš s včelařením nebo s vlastnictvím bytů v panelovém domě. Výjimkou jsou spotřební družstva Coop, která provozují hlavně v menších městech rozsáhlou síť maloobchodních prodejen a pomáhají s odbytem regionálních producentů. Jen jejich zásluhou často přežívají malé venkovské prodejny, které si na sebe nevydělají a podle železného zákona kapitalismu by měly zaniknout.
Družstevnictví by přitom mohlo osvěžit českou ekonomiku daleko víc. Všude na světě přispívá k sociální spravedlnosti a občanské soudržnosti, proto ho také organizace UNESCO zapsalo na seznam nehmotného kulturního dědictví. Český stát však raději spoléhá na zahraniční firmy a láká je na levnou pracovní sílu nebo daňové prázdniny.
Autor článku: Jakub Šiška
Zdroj: Lidové noviny ze dne 30. června 2018