1) Slavná historie obecně
Družstva jako zvláštní společenskoekonomická forma podnikání historicky vznikala jako účinný nástroj k řešení hromadících se hospodářských a sociálních problémů, které s sebou koncem první poloviny 19. století přinesla průmyslová revoluce a s ní nástup kapitalismu, v němž neexistovala žádná sociální ochrana sociálně slabých, potřebných a nemocných.
Jestliže na počátku vznikala družstva jako záchranná síť pro spíše chudší dělníky a zemědělce, postupem doby začala být družstevní forma podnikání využívána i dalšími společenskými vrstvami. Činnost družstev byla zpočátku orientována zejména na oblast spotřeby či vzájemné finanční výpomoci a je nutno konstatovat, že bez potřebných znalostí a zkušeností nebyly první pokusy vždy úspěšné. Přesto se družstevní myšlenka a podnikání prokázaly jako velmi životaschopné a začaly se rychle šířit a postupně zasahovat takřka do všech oblastí společenské činnosti a materiální výroby.
Družstevní forma podnikání, fakticky stará více než jeden a půl století, dodnes účinně pomáhá milionům lidí na celém světě i v současnosti při zlepšování jejich životních podmínek.
2) Rakousko-Uhersko (do 1918)
Když vynecháme středověké cechy (nesly většinu znaků družstev, ale obvykle byly závislé na městské samosprávě), družstevní spolupráce se postupně rozvíjela v 18. a 19. století v Anglii (mlýny, sklady a pekárny), Francii (vinaři) a ve Švýcarsku (sýraři).
Za první družstvo moderního typu je považováno Rochdalské společenství spravedlivých průkopníků, založené v Rochdale u Manchesteru v roce 1844. Společenství, fungující v zásadě jako spotřební družstvo, se řídilo promyšlenými, dohodnutými a hlavně publikovanými zásadami, tzv. Rochdalskými proncipy, které se staly inspirací pro další družstva a v modifikované podobě se používají dodnes. V Čechách vznikl již v roce 1847 Pražský potravní a spořitelní spolek.
Významným společenským impulsem pro další vývoj bylo zrušení poddanství a roboty v “revolučním” roce 1848. Přineslo svobodu, ale i odpovědnost pro statisíce rolníků a zcela prakticky, také tříštění vlastnictví výrobních prostředků v zemědělství (a zčásti ve zpracování produktů). Logickou reakcí bylo sdružování. František Ladislav Chleborád, označovaný někdy za “prvního českého ekonoma”, inicioval v roce 1868 vznik soustavy spotřebních družstev Oul. Brzy získaly několik tisíc členů, ale došlo ke sporům, možná i prvním “tunelům” a už v roce 1875 vyhlásil Oul úpadek. V peněžní oblasti se nejdříve rozvíjely živnostenské resp. stavovské záložny: jejich koncept zpracoval Franz Hermann Schulze-Delitzsch v roce 1848 a na tomto principu vznikla Záložní kasa ve Vlašimi (1858, jako první v českých zemích). Lékař, publicista a buditel František Cyril Kampelík vyzval v roce 1861 k zakládání malých úvěrových družstev, organizovaných po farních obvodech (kolaturách) čili zhruba řečeno po obcích. Nezávisle na tom a hlavně o něco později rozvinul Friedrich Raiffeisen v Německu systém zápůjčních pokladních spolků, které sdružovaly vklady pouze malých skupin lidí z obcí o 600 až 2 000 obyvatelích (a s neomezeným ručením).
V roce 1873 byl v Rakousku-Uhersku schválen zákon o výdělkových a hospodářských společenstvech, který pak v Československu platil do roku 1954 a v Rakousku platí dodnes (po několika novelizacích). Tato úprava zásadně napomohla rychlému rozvoji družstev v různých oblastech činnosti a prakticky ve všech regionech. Jen pro ilustraci tohoto rozvoje v oboru spotřebního družstevnictví: v roce 1918 bylo v Ústředním svazu sdruženo 208 konzumních družstev, 127 108 členů a 438 prodejen.
3) Československo – první republika (1918-1938)
Příznivý vývoj posléze pokračoval v takové míře, že období tzv. první republiky můžeme označit za zlatou dobu družstev v českých zemích. Ve 30. letech tu existovalo kolem 15 000 družstev (vysoký počet byl ovšem způsoben také tím, že se odděleně sdružovali čeští Němci a Češi), přičemž jen samotná spotřební družstva měla kolem jednoho miliónu členů. Družstva byla mj. významným činitelem elektrifikace, zejména venkova (více než 2 000 družstev a 100 000 členů). Právě družstvům a státem podporovaným svépomocným aktivitám se podařilo, že Československo bylo nejvíce elektrifikovanou zemí na světě. Neexistovala ovšem funkční centrála, družstva byla sdružena v plných 82 svazech.
4) Československo – od protektorátu do roku 1989 (1939 – 1989)
Po období omezování samostatnosti družstev v období tzv. protektorátu Čechy a Morava byla již 17. května 1945 (!) založena Ústřední rada družstev, která měla překonat roztříštěnost družstevního hnutí.
Krátce po únorovém převratu byl schválen nový zákon (25. 7. 1948), už poplatný novému režimu. Pro družstva začala těžká a komplikovaná léta: stát i vládnoucí komunistická strana sice slovně a ideologicky družstevnictví podporovaly, ale zároveň nutily drobné výrobce a živnostníky do kolektivizace a také soustavně fakticky omezovaly a poškozovaly autentická družstva. Direktivně zakládaná družstva porušovala hned několik družstevních principů, zejména dobrovolnost, nezávislost a samosprávu. Největší deformace družstevnictví proběhly v letech 1952 – 1960, zatímco společenský pohyb ve druhé polovině 60. let 20. století (1964 – 1969) přinesl snahy o obrodu charakteru a činnosti družstev. V následujícím normalizačním dvacetiletí pokračovaly negativní zásahy režimu do činnosti všech družstev a dále byla specificky omezována jejich samostatnost. Ve srovnání s druhými dvěma formami společenského vlastnictví výrobních prostředků, tedy se státním a komunálním sektorem, se ale družstva vyznačovala iniciativou, větší pružností a podnikavostí. A to navzdory horším podmínkám a složitému institucionálnímu vývoji. Družstva byla podřízena centrálnímu plánu, ale určitou míru samostatnosti a některé další principy si uchovala. Můžeme celkově říci, že se družstvům podařilo vybudovat solidně fungující síť výroby a služeb.
Zákon č. 69/1949 Sb., o jednotných zemědělských družstvech (JZD) jednak deformoval zemědělské družstevnictví v zájmu byrokratické diktatury (mj. právně připravil násilnou kolektivizaci), jednak, možná se srovnatelnými důsledky, zavedl rozdělení družstev na zemědělská a nezemědělská. Krátce nato (1952) byla správa JZD v roce 1952 přenesena z družstevní struktury na ministerstvo zemědělství. Postupně byla likvidována (zestátněna) odbytová, zpracovatelská a lesní družstva. Přes počáteční excesy a následné peripetie se zemědělská družstva stala posléze významným činitelem nejen v produkci potravin a jiných komodit, ale i v komplexním rozvoji venkova a zvyšování životní úrovně jeho obyvatel. V červenci roku 1968 vznikl Svaz družstevních rolníků, který plnil funkci jakýchsi odborů – mj. prosadil nárok na dovolenou pro členy družstev na stejných zásadách jako u ostatních zaměstnanců.
V roce 1989 existovalo v tehdejší ČSSR celkem 1660 zemědělských družstev s více než jedním miliónem členů (při cca 15 mil. obyvatel celkem).
Koncem roku 1947 působilo v českých zemích 4 248 úvěrních družstev s 1 305 800 členy, což představovalo 16 % obyvatelstva. Během padesátých let byla postupně slučována a nakonec nuceně převedena převážně pod Českou státní spořitelnu (stát mj. převzal záruky za vklady).
Spotřební družstva byla více či méně direktivně koncentrována, reglementována (po okresech) a zčásti nuceně zestátňována. V letech 1958 – 1960 se tlak režimu soustředil na velkoobchod a pekárny a například až v roce 1981 byly zlikvidovány družstevní maloprodejny ovoce a zeleniny. Uvolnění v šedesátých letech se specificky týkalo restaurací. Postupně byly družstevní prodejny víceméně vytlačeny z měst, ale je třeba uznat, že naopak v tzv. akci Z (práce zadarmo) bylo na venkově vybudováno mnoho nových prodejen.
Družstevní bytová výstavba byla po roce 1948 utlumována až v roce 1954 prakticky zastavena. Postupně se ale obnovovala, až masivního rozměru dosáhla v období tzv. normalizace, kdy se stavělo se asi 20 000 bytů ročně. Vznikala jak družstva občanů, tak družstva při podnicích, která řešila bytové potřeby zaměstnanců. Rozvíjela se především veliká kvazi družstva: v r. 1990 bylo v ČR asi 800 bytových družstev, která ale vlastnila zhruba jeden milión (!) bytů.
Specifickým fenoménem byla výrobní družstva invalidů, která vznikala od padesátých let. Jejich společenský přínos je nepochybný a je zajímavé, že stála poměrně mimo zájem státních a stranických orgánů (v té době více dusivý než podpůrný).
Zcela výjimečným družstevním podnikem bylo původně JZD, posléze Agrokombinát Slušovice, jehož předsedou byl v letech 1963-1990 František Čuba. Zavedl racionální a efektivní způsob řízení a motivace členů a zaměstnanců. Nelze vyloučit inspiraci v baťovské organizaci práce, protože Slušovice leží nedaleko od Zlína. Vztah družstva i jeho vedení ke komunistické straně byl komplikovaný a proměňoval se v čase. Na konci osmdesátých let 20. století dosahoval roční obrat agrokombinátu asi sedm miliard korun. Zahrnoval asi dvacet původně samostatných družstev, měl až 6 000 zaměstnanců, rozsáhlou přidruženou výrobu včetně počítačů a vlastní zahraničně obchodní vazby. Na jeho troskách vzniklo po roce 1989 podle různých údajů 42 – 101 soukromých obchodních společností.
Významný činovník družstevního hnutí, politik Ladislav Feierabend, napsal v roce 1952 v americkém exilu: “Duch solidarity a spolupráce, který je vlastní družstevnímu hnutí, zůstává skutečným základem každé demokracie a všech demokratických institucí kdekoliv na světě. Leží v srdci všech lidí dobré vůle a nelze jej zničit, a to ani komunisty v Československu. Žije.”
